Vztah jako setkání dvou nervových soustav
On je chytrý, pragmatický a racionální. Ona citlivá, emotivní a dynamická. Oba mají dobrou vůli i dobré kafe.
Zvenku to zní jako skvělá sonáta. On obdivuje její živost, ona jeho nadhled a přesnost. Je to jako skladba, kde se střídá piano a bicí. Po čase si bicí všimnou, že piano hraje občas příliš potichu, a piano má pocit, že bicí hrají všude – i v koupelně. Do orchestru se začíná hlásit nový nástroj: amygdala, nenápadný hlídač ohrožení. Moc nemusí metafory, zato miluje rychlost a zkratky. Vezme ironii za útok, mlčení za pohrdání a pozdní příchod za malý konec světa. Dobře míněný výrok „příště mi to řekni dřív“ se v jejích uších překládá na: „nejsi dost“.
Jeho svět: fakta, rámce, pořádek. Když mluví, chce věci pojmenovat.
Její svět: intuice, prožívání, citlivost na atmosféru. Když mluví, chce být cítěna.
Oba mají pravdu. A oba mají také svou ochrannou sirénu.
Vědecké okénko: co je amygdala?
Amygdala patří k evolučně nejstarším částem mozku a jako součást našeho limbického systému nás chrání před ohrožením. V případě detekce nebezpečí aktivuje osu HPA (hypothalamus – hypofýza – nadledviny), v důsledku čehož dochází k zvýšené produkci adrenalinu a kortizolu, které nás připravují na boj nebo útěk. Tělo přejde do stavu mobilizace: rychlejší tep, zúžená pozornost, preference rychlých instinktivních závěrů před pomalým racionálním zpracováním.
Jednoduše řečeno, pokud v dobách dávných člověk narazil na řev medvěda, byla to právě amygdala, která zaznamenala ohrožení života, spustila poplach a převzala veškerou kontrolu nad naším jednáním a myšlením (umí totiž velmi efektivně potlačit funkci prefrontálního kortexu, tedy centra našeho racionálního úsudku a rozhodování). A to vše ještě před tím, než jsme toho medvěda vůbec zahlédli.
A to nejlepší nakonec. Amygdala je rovněž zodpovědná za naši emoční paměť, díky ní si pamatujeme události spojené s emotivním nábojem, což následně a často na zcela neuvědomované úrovni ovlivňuje naše budoucí jednání (můžeme si to představit např. jako cache v internetových prohlížečích).
Jak amygdala překládá lásku do nouzového režimu
Je večer, dvě unavená těla sedí v kuchyni. Ona povídá. On poslouchá (alespoň jeho kůra mozková by ráda). Pak udělá malý, vcelku nevinný pohyb – pohlédne do displeje telefonu. V ní se rozsvítí červená. Vztahový radar hlásí: „ztrácím tě“.
Jeho amygdala, jemněji kalibrovaná na spravedlnost, to čte jako: „neoprávněná kritika, připravit argumenty“. On zvedá štít dat, ona hlas. Sirény se navzájem přehlušují – a přidávají na hlasitosti.
To není o tom, kdo začal. Je to smyčka. Dvě výstrahy, které se navzájem berou jako hrozbu. On: když cítím ohrožení, bráním se. Ona: když se bráníš, vypadáš hrozivě, a já přidám na síle. Orchestr hraje fortissimo.
Amygdala neumí vztahy, řeší jen rizika. V její zkratce představuje snížený zájem blížící se ztrátu, kritická věta útok, ticho budoucí opuštění a otázky asymetrický výslech. Když mluví ona nahlas, jeho amygdala slyší kritiku. Když mluví on klidně a stručně, její amygdala slyší odstup. Paradoxem přitom je, že co jednomu dodává pocit bezpečí (řád, stručnost), druhému může připadat jako citový chlad a nezájem. A co druhému vrací život (emocionální zabarvení), ten první vyhodnotí jako nátlak. Nedělají to se špatným úmyslem, jen překládají tím nejrychlejším slovníkem, který mají k dispozici.
A co na to emoční paměť amygdaly?
Řeknou si, že tuhle větu už ne. Že „vždycky“ a „nikdy“ vymažou z partnerského slovníku, že starých bolestí už se nebudou dotýkat. A stejně tam často skončí. Proč?
Protože amygdala je i správce archivu. Podobný signál vytáhne podobný spis, tato mimika, tento rytmus hlasu, toto gesto – ano, to je šanon „zase nejsi důležitá“ nebo „zase nejsem kompetentní“. A odtud je k zakázaným hranicím jen pár centimetrů. A dílčí kroky řídí navíc autopilot.
Ne, oni nejsou neslučitelní. Mají jen různě citlivé senzory a každý svůj sklad starých šanonů.
A pozor, teď možná dokonce to nejdůležitější. Každý z těch dvou má navíc svou historii, své zážitky, svá bolavá místa a různě zpracovaná traumata. Amygdala si je pamatuje, často dokonce na rozdíl od nás. A i to je v archivu uloženo. Někdy tak partnerova amygdala nereaguje na to, co v daný okamžik děláme, ale na to, co z minulosti mu to připomíná, přestože fakticky jde o zcela jiný příběh.
Co si z toho můžeme odnést?
Například to, že on neargumentuje proto, že je necitelný. Argumentuje, protože se snaží stabilizovat realitu – pro oba. A ona naopak nezesiluje proto, že je hysterická. Zesiluje, protože usiluje o stabilizaci spojení – opět pro oba.
Amygdala je ve své podstatě láskyplná panikářka: chrání to, na čem záleží, jen to dělá stylem „teď hned a hlavně víc“. A když oba přidají to „víc“, scéna se rozsvítí jako vánoční trh i s ohňostrojem.
Po hádce často přichází inventura: „toto nejde, jsme každý z jiného světa“. Když ale opadne kouř a často i šok, svět je zase společný. Humor, péče o druhé, podobné písničky, poslední kus koláče.
Pocit nekompatibility je pravdivý jako prožitek, ne nutně jako diagnóza. V nouzovém režimu cítíme rozevřené nůžky: moje bezpečí = tvoje ohrožení. Ale rozevřené nůžky je možné znovu sevřít…nebo se naučit stříhat spolu.
Co s tím dělá párová terapie?
Zkušenost podobná té výše uvedené často přivede lidi k myšlence návštěvy psychoterapeuta a ještě častěji k tomu dochází po delší a opakující se sérii podobných zážitků. A je to na místě. Bylo by proto dobré vědět, co párová terapie v tomto ohledu řeší a co nikoli. Stručně řečeno: Ne lidi, ale protokoly poplachu. Ne osobnosti partnerů, ale jejich překlady. Ne minulost, ale význam přítomnosti.
Ona se neučí být méně živá, on se neučí být méně racionální. Učí se rozpoznat moment, kdy jejich jednání zní druhému jako siréna. A tady je drobné kouzlo: to, co je mezi nimi nejvíc jiné, je zároveň to, co je nejvíc přitahuje. Její teplo jeho svět nerozpouští, jen ho zlidšťuje. Jeho struktura její svět neuzavírá, jen ho ukotvuje. Zamilovanost je jiskra a vztah je rozvodná síť.
Každý pár má svůj zásobník spouštěčů. Stejně jako výše zmíněná dvojice:
„Pozdní příchod“ – pro ni vysílač: „Nejsem první v jeho pořadí.“ Pro něj logistická nehoda s cílem „dojet co nejdříve“. Stejná událost, jiný titulek.
„Stručná odpověď“ – pro ni odstup, pro něj ohleduplnost k možnému zahlcení prostoru a ztrátě přehledu.
„Zvědavé otázky“ – pro ni blízkost, pro něj audit, když jich je moc najednou a jsou kladeny s rychlou kadencí.
Oba hlídají cosi křehkého – jen si jejich hlídači pletou dveře s nouzovým východem a škrtnutí zápalky v úmyslu zapálit svíčku a navodit tak romantickou atmosféru prostě není život ohrožující požár.
Když se potká její strach ze ztráty s jeho strachem ze selhání, zní to jako nutný rozkol. Ve skutečnosti je to ale setkání dvou systémů ochran, které panikaří najednou.
Závěrem
Když mluvíme o amygdale, mluvíme o procesu, ne o viníkovi. Neexistují emoční a racionální lidé – existují různé kalibrace bdělosti a různé styly zpracování, které se v páru zesilují a zrychlují. Pochopení mechaniky a dynamiky nezmenšuje lidský rozměr lásky, ale naopak mu vrací důstojnost.
A kdyby měl snad někdo náhodou dojem, že mu jeho amygdala dělá ze života peklo, a může se to stát, neboť fobie, úzkostné poruchy, panické ataky, posttraumatická stresová porucha jsou často s její hyperfunkcí spojeny a naopak její hypofunkce často vede k problémům s rozpoznáváním emocí u druhých nebo ke snížené reakci na nebezpečí, může s vědomím, že kalibrace amygdaly bývá součástí každé smyslupné terapie těchto potíží, vyhledat vhodného odborníka.